Helena Turková

Proč se protahovat jinak, co nás naučili zápasníci? Jak skutečně předcházet pádům u seniorů?

Existuje pohybový svět, který funguje podle úplně jiných pravidel než klasické fitness. Svět zápasníků, bojových umění a přirozené atletiky. A právě odtud přichází jedna z nejcennějších lekcí o pohybu, kterou moderní fitness průmysl zatím nepřijal naplno.

Zápasníci se neprotahují. Tedy ne v klasickém slova smyslu statického strečinku izolovaných svalů, ani před tréninkem, ani po něm. A přitom předvádějí pohybové schopnosti, které bychom čekali spíš u hadích žen. Borci v supertěžké váze, kteří by na pohled mohli sloužit jako příklad tuhosti a hmoty, se pohybují s lehkostí a rozsahem, jenž přesahuje většinu pravidelných návštěvníků jógy.

Proč?

Izolovaný strečink klade nepřirozeně vysokou zátěž na jednu konkrétní strukturu, sval, šlachu, kloubní pouzdro. Hranici přetížení je velmi těžké kontrolovat. A i když při samotném protahování nemusíme cítit bolest, v čase se mohou hromadit mikrotraumata, přetížení a chronické potíže.

Zápasníci místo toho pracují s komplexními dynamickými pohyby, ve kterých “protažení” přirozeně nastává jako vedlejší produkt, ne jako cíl.

Svalové řetězce místo izolovaných svalů

Když je pohyb součástí komplexního, dynamického celku, pracujeme automaticky se svalovými řetězci v celé jejich délce. Fasciální linie se aktivují spirálně a diagonálně, klouby dostávají výživu pohybem a zátěž se rozkládá rovnoměrně po celé pohybové dráze díky tensegrálnímu principu.

Víte, co je tensegrita? Slovo tensegrita je složenina z anglického tension (napětí) a integrity (celistvost). Původně ho vymyslel architekt Buckminster Fuller pro popis stavebních konstrukcí, kde celek drží pohromadě nikoli tuhým stohováním součástí na sebe, ale díky rovnováze mezi tahovými a tlakovými silami. A biolog Donald Ingber pak v 80. letech ukázal, že přesně tak fungují i buňky, tkáně a celé tělo.

Tedy, když je pohyb součástí komplexního, dynamického celku, riziko zranění je tak výrazně nižší než při izolovaném natahování jedné struktury. To je podstatný prvek např. jako prevence pádů u seniorů.

A je to přesně to, co neurofyziologie potvrzuje, tělo funguje jako propojený celek, ne jako soubor součástek, které lze natahovat nezávisle na sobě.

Mobilita kloubů jako celek, ne rozsah jednoho svalu

Druhý klíčový princip je, že při těchto dynamických pohybech se zlepšuje mobilita pohybového systému jako celku, nejen “rozsah” jednoho svalu. Kloub potřebuje pro svou výživu a zdraví pohyb ve všech svých přirozených rovinách, rotaci, skluz, náklon, kombinace těchto drah. Statický strečink mu dává pohyb v jedné rovině. Komplexní dynamický pohyb mu dává výživu v celé jeho přirozené šíři.

Nervový systém jako brána mobility

A tady přichází neurofyziologický rozměr, který je nejdůležitější a nejméně zmiňovaný. Mozek je strážcem pohybu. Když nerozumí pohybu nebo mu nevěří, zamkne okolní tkáně jako ochranný mechanismus. Ten pocit tuhosti a omezení není ve svalu, je v nervovém systému, který vydal příkaz k ochraně.

Dynamické pohyby v komplexních řetězcích postupně “přesvědčují” nervový systém, že dané pohyby jsou bezpečné. Malými rozsahy, postupně, v pohybu, ne v statickém tahu. Tím se skutečně přenastavuje pohybová kontrola v mozku a omezení mizí ne proto, že jsme sval “natáhli”, ale proto, že jsme nervovému systému dali důkaz bezpečnosti.

Pánev, kyčle, kolena, kotníky

Zápasnické mobilizační rutiny pracují se všemi těmito oblastmi najednou, v pohybových řetězcích, které je propojují. Pánev se nepohybuje bez kyčle, kyčle bez kolena, koleno bez kotníku. Izolovat jeden kloub a natahovat ho je z biomechanického hlediska umělý konstrukt, který v přirozeném pohybu neexistuje.

Proto zápasnické mobilizační cvičení vypadá jako pohyb, ne jako protahování. Protože ono pohybem je, jen s vědomým zaměřením na rozsah, balanc, plynulost a aktivaci celých pohybových řetězců najednou. Vypadá to jako tanec, že. A to je podstata.

Nové pravidlo pohybu a dobrá zpráva na závěr

Tradiční přístup říká: protáhni zkrácený sval. Nový přístup, opřený o neurofyziologii a biomechaniku tensegrálního systému, říká: pohybuj celým tělem v přirozených, vícerozměrných drahách, a mobilita přijde jako přirozený výsledek. Nervový systém se přenastaví, fasciální linie se hydratují a aktivují, klouby dostávají výživu, kterou potřebují.

A to je ta skvělá zpráva. Protahovat se lze, jen jinak, než jsme se naučili. Pohyb, který mluví jazykem těla, nepotřebuje hodiny na podložce. Stačí plynulost, hravost a vědomí, že tělo je jeden propojený celek. Zápasnické mobilizační rutiny jsou toho krásným důkazem, jsou skvělé pro rozhýbání pánve, kyčlí, kolen i kotníků, a přitom se vůbec netváří jako “protahování”. Vypadají jako pohyb. Protože jím jsou.

Pohybová svoboda nesouvisí s věkem. Závisí na tom, jak inteligentně se pohybujeme a tuto inteligenci lze obnovit v jakémkoliv věku, s radostí a bez bolesti miláčci milovaní.