Rehabilitace a fyzioterapie

Tělo je jeden celek, všechno se vším v něm souvisí. Co se odehraje v jedné části, promítne se do druhé. Nemoc nebo zranění je důsledek hlubší příčiny.

Jsem stará škola. Ještě když jsem studovala, náš obor se jmenoval léčebná rehabilitace. Dnes je to fyzioterapie. Přiznám se, že starý název mi byl bližší – rehabilitatio z latiny znamená obnovu funkce. Je v tom větší komplexnost, protože rehabilitace jako jediný medicínský obor prostupuje skoro všemi klinickými obory.

Přes třicet let na tomto poli jsem pochopila jednu věc, kterou žádná učebnice neřekne přímo: v těle souvisí všechno se vším. Střevo s hlavou. Chodidlo s mozkem. Psychika s pohybem. Dech s bolestí. A proto nestačí pracovat jen s místem, kde to bolí.

Ve své práci nevycházím jen z toho, co je vidět navenek, ani jen z jednoho izolovaného problému. Vracím pozornost k celku – k rytmu dne, způsobu zatížení, držení těla, regeneraci i k tomu, co se dlouho přehlíželo. Bolest, únava, omezení nebo ztráta lehkosti nebývají oddělené události. Jsou to signály systému, který hledá rovnováhu.

Skrze vlastní zkušenost s duodenálním vředem a dlouholetou bolestí hlavy, která doslova limitovala můj život, jsem pochopila, co rehabilitace ve své nejhlubší podobě znamená – obnovu spojení, rytmu a rovnováhy v člověku jako celku. Ne opravu části. Obnovu celku.

Fyzioterapie má ohromné množství nástrojů pro práci s tělem. Dotek, který léčí, vyživuje a propojuje. Pohyb, který reorganizuje nervový systém. Dech, který reguluje vše ostatní. Ve své práci tyto nástroje propojuji se Somatic Experiencing, kraniosakrální terapií a principy rytmické medicíny – ne jako techniky vedle sebe, ale jako jeden jazyk, který mluví ke stejné věci. K tomu, aby se člověk vrátil k sobě.

Tělo je soběstačný systém schopný samoléčení. Moje práce není mu říkat, co má dělat. Je to vytvořit podmínky, ve kterých to dokáže samo.